Naše nástroje
Původní interpretace staré hudby vyžaduje v mnoha případech původní techniku hry a tím pádem také konstrukčně původní nástroje. Například u drknacích nástrojů jako je loutna nebo barokní kytara se jedná o zcela rozdílnou techniku hry pravé ruky, na moderní kytaru obtížně proveditelnou. U viol da gamba je na rozdíl od violoncella zvláštností kvartterciové ladění a hmatník s vázanými pražci.
Od padesátých let minulého století, kdy počítáme začátek zásadního oživení zájmu o starou hudbu, probíhá také vědecký výzkum konstrukce starých nástrojů, které se nám dochovaly. Díky nutnosti restaurátorských zásahů a také využití radiodiagnostických a dalších metod je dnes kontrukce starých nástrojů poměrně dobře zmapována a píle a nadšení práci stavitelů nástrojů máme dnes již dostatečné penzum zkušeností s jejich stavbou. Moderní kopie dokonce díky technologickým možnostem a sníženým nárokům na trvanlivost nástroje jsou mnohdy zvukově na vyšší úrovni, než byly nástroje dřívější. K původní interpretaci patří také původní zvuk, který u strunných nástrojů znamená například použití původního střevového ostrunění nebo původních smyčců. Náš soubor kromě houslí a violy, které nedoznaly z tohoto pohledu významnějších změn používá také nástroje, u nichž jeto naopak - violu d'amour, loutnu a barokní kytaru.
FLÉTNY
BAROKNÍ HOUSLE
VIOLA DA GAMBA
Violy, vznikly na iberském poloostrově pod vlivem arabského smyčcového nástroje jménem rebab a arabské loutny al' ud. Vznikly tak nástroje, charakteristické svým plochým, na zadní straně - na rozdíl od houslových nístrojů - nevyklenutým korpusem. Vihuely se dělily na vihuely de arco, na něž se hrálo smyčcem a vihuely da mano, kterým se říkalo také španělská loutna a na něž se trsalo. Viola da gamba, ačkoli vypadá velmi podobě jako violoncello, je jiným typem nástroje než violoncello, které patří do rodiny houslových nástrojů.
VIOLA DA MANO
LOUTNA
Loutna je jedním z nejstarších nástrojů lidské historie, její existence je doložena už v Mezopotámii. Do Evropy proniká z Arábie přes Afriku a maurské Španělsko přibližně v 8. století. Arabský šestistrunný bezpražcový, plektrem rozeznívaný nástroj nazývaný al'ud se pod rukama evropských hráčů a loutnařů mění v mnohasborový, prsty rozeznívaný nástroj se zdvojenými strunami a vázanými pražci. Evropská loutnová rodina zahrnuje asi 40 nástrojů, ale zhruba řečeno, hlavní proud tvoří renesanční a barokní loutna, které se liší laděním, a ačkoli renesanční byly přestavovány na barokní, také konstrukcí. Renesanční loutna je šesti až desetisborová a typicky laděná GCfad´g´, zatímco barokní loutna je jedenácti až čtrnáctisborová v ladění Adfad´f´, tedy do d moll. Toto ladění zvítězilo jako nejvýhodnější během velké francouzské loutnové revoluce, probíhající v první polovině 17.století, kdy loutnisté pařížské školy po stylových experimentech vyvinuli, resp. dotvořili nový barokní, tzv.lomený styl, který spolu s francouzským typem notového zápisu - tabulatury - zaplavil Evropu a vytlačil renesanční styl, a s ním také jiné typy tabulaturových zápisů.
BAROKNÍ KYTARA
Barokní kytara je spolu s vihuelou da mano předchůdkyní klasické kytary. Nástroj v obou verzích s plochým i vydutým tělem má typicky 5 sborů (zdvojených strun), mimo nejvyšší struny, která je samostatná. Sbory jsou obvykle laděny Adghe'. Sborové ostrunění však nebylo dogmatem, dochovaly se nám také nástroje s jednoduchám ostruněním. Ani ladění nebylo jednotné, existovala tak zvaná průchodná ladění a hrálo se také v různých skordaturách. Kytary bývaly uměleckým dílem, často s bohatými intarzemi nebo malovanými ornamenty.
SPINET